Nádherný příběh k malému zamyšlení.
Dva
těžce nemocní muži sdíleli stejný pokoj v nemocnici. Jeden musel celé
dny trávit upoutaný na lůžko, toho druhého na hodinu denně posadili, aby
se mu dostala voda z plic. Protože oba trávili v nemocnici dlouhou
dobu, spřátelili se a povídali si o svých životech, rodinách a zájmech.
Každý
den odpoledne, když se jeden z nich na onu hodinu posadil, přerušili
běžnou konverzaci a muž svému příteli popisoval, co všechno je z okna
vidět a jak vypadá svět tam venku.
Popisoval pohled na nádherné
jezero s kachnami, labutěmi a dětmi, které si hrály na břehu s modely
lodí. Milenci občas kráčeli mezi květinami a užívali si krásný pohled na
město.
Jednoho dne šel kolem průvod. Muž zavřel oči a představoval si tu krásu, kterou mu spolubydlící tak barvitě líčil.
Mezi
tím ubíhaly dny a týdny. Jednou přišla do pokoje zdravotní sestra, aby
oba pacienty umyla. Muže u okna však našla mrtvého. Odešel pokojně a v
tichosti během spánku.
Druhý muž zůstal v pokoji sám, a jakmile
to bylo možné, poprosil sestru, zda by jeho postel nemohli posunout
blíže k oknu. Sestra souhlasila a velmi rychle zařídila jeho
přestěhování. Muž neváhal ani minutu, a přestože ho to stálo spoustu
sil, posadil se, aby konečně viděl tu krásu venku.
Naproti okna
však byla jen holá a špinavá zeď. Muž se optal sestry, co vedlo jeho
zesnulého spolubydlícího k popisu tak nádherného světa, když se přitom
díval jen na holou zeď. Sestra odpověděla, že muž byl zcela slepý a
nemohl tak vidět ani tu zeď. "Možná vás chtěl jen povzbudit…", dodala.
Nezapomínejme,
že život je dar. Může se nám nedařit, může nám být zle, ale v podobných
situacích si uvědomíme, že už jenom to, že můžeme vidět, je neskutečný
dar.
