Víra, Bůh a jak to mám já

Ahoj, nejdříve bych chtěla ve svém prvním článku na svém blogu něco málo napsat o sobě a o víře, o víře jak jsem začala věřit, či vlastně v co věřím a jak jsem se k tomu všemu dostala.

Jako dítě jsem byla vychovávaná v cizí rodině, v rodině do které jsem se nenarodila, ale přišla formou adopce. Tato rodina nebyla dobrá a ani špatná, ale byla velmi věřící a to tak, že já jako malé dítě jsem měla z Boha strach, představovala jsem si ho jako člověka, co dohlíží na všechny lidi na zemi dlouhým dalekohledem a trestá všechny co zhřeší. A hřích je naprosto všechno. Zažila jsem velmi tvrdou výchovu a dalo by se říct, že sice to byla výchova křesťanská tak napodobovala spíše radikální Islám.

více článku pod perexem ... 

Nedělám si srandu, bohužel jako dítě jsem to takto všechno cítila a já šla proti proudu adoptivní rodiny. Velmi jsem zlobila a mím jediným snem bylo stát se černou ovcí rodiny. Dělala jsem všechno, abych popřela Boha, abych popřela jakoukoliv víru v něco, v cokoliv. V pubertě jsem se honosila slovem Ateista, a sotva jsem slovu sama rozuměla. Představa být černou ovcí rodiny mě nechala dýchat a jít si svou cestou. Nebyla to příliš dobrá cesta k dospělosti. Začala jsem mít problém ctít autority, na střední škole jsem hned první rok dostala podmínečné vyloučení a chytla jsem se alkoholu. Dělala jsem problémy a chtěla jsem aby ty problémy byly vidět a oni vidět opravdu byly.

To, že šikmá dráha není řešením se vymanit z tvrdé křesťanské nevlastní rodiny jsem si dlouho nechtěla přiznat. Vlastně jsem to pochopila nějak sama, až když se na mě všichni lidově vybodli. Moje scény, moje revolta a můj alkohol nikoho nezajímal a já neměla najednou koho prudit, obecenstvo odešlo.  Pak to přišlo samo a já pochopila, že tady cesta nevede.

Rodinu vlastní i nevlastní ráda nemám a nikdy jsem neměla a nestydím se za to. Je mnoho věcí, které člověk odpustit nedokáže a nebo spíše nedokáže je zapomenout a jsou pořád někde velmi hluboko ve Vás. Jenže kdo není šťastný jste hlavně pak vy sami. Lepí se Vám od mala smůla na paty, nikam nepatříte a nikdo Vás nepřijímá a ptáte se, co děláte tak hrozně moc špatně. Jste třebas ještě velmi malý a někdo z vašich blízkých, či ve vašem okolí, škola, atd vám dává denně najevo, že jste něco méně, že jste něco divnýho a jinýho , říkáte si co je na mě špatného. Říkala jsem si tohle do začátku dospělosti, kdy jsem propadala v pubertě alkoholu.

Začla jsem si v pozdějším věku říkat, že tohle přeci není jenom tak, myslela jsem si, že dítě se na svět rodí jako nepopsaný list papíru. Jedna paní učitelka mi tehdy řekla, nestěžuj si na rodinu, na rodiče, ty si vybírají děti. Vůbec jsem nechápala o čem to mluví. Kdo by si vybral rodinu, která vás jen přivede na svět a hned opustí, kdo by si vybral despotickou, křesťanskou fanatickou nevlastní matku? Nikdo! A tím jsem byla přesvědčena snad do nedávna. (A pořád červíček ve mně je) .

Jenže před pár lety i můj velmi dobrý kamarád David mi říkal dost podobné věci a přivedl mě na věci, které já vlastně jako dítě nenáviděla k víře. Jenže on mě přivedl k lásce, víře si věřit! Milovat a ctít, odpouštět a pochopit. On mi ukázal pravou tvář víry (nemusíme i hned nazývat Bohem. Je to energie, je to univerzum. Vše živé kolem nás.

Já byla plná nenávisti a křivd, zloby a nenáviděla jsem všechny za to, co se mi dělalo jako dítěti. Nepochopím jisté věci dodnes, a dodnes po nich pátrám, proč  a jak přesně funguje "karma" . Nakonec jsem začala žít podle nějaké morálky, podle desatera jestli tomu tak chcete říkat. Začala jsem se modlit a nemyslím jen k Bohu, ale k andělům a životu samotnému. Pochopila jsem, že důležitá je vděčnost, nemůžu jen nastavit ruku a čekat, aby ty věci, které já tak hrozně moc od života samého chci, že příjdou sami. Nepříjdou.

Začala jsem pracovat s energiemi, protože opravdu každá myšlenka je energie. Během jednoho jediného měsíce a dalších měsíců nových jsem získala vše co jsem chtěla. Novou práci, lepší vztah z nevlastní sestrou, dobrý vztah se svým dítětem, dobré vztahy v práci a jinde atd atd. Přišli i peníze. Všechno co jsem ale chtěla přišlo ale také rychle odešlo, protože jsem byla málo vděčná. A také moje myšlenky jak mě dostali nahoru, dostali také rychle dolů.

Abych to shrnula, je důležité věřit a nemusíme věřit ve starce co sedí na obláčku a buzeruje všechny kolem, takhle jsem si Boha představovala já. Jenže ona víra, nemusí hned znamenat Bůh a jestli Bůh je víra, v tom případě je Bůh naprosto vším a všude. Ano je to tak. Víra je také energie.

Věřím a přešla jsem zpátky k Bohu, můžeme říkat Univerzum, nebo energie všeho atd atd. V životě každého nastanou etapy života, kdy potřebujeme něčemu či někomu věřit. Já jsem si vybrala věřit v dobro. Protože jen láskou k bližnému budeme více milovat i sami sebe a to nám chybí. Chybí nám sebeláska. Neumíme se pochválit a neradi chválu přijímáme, neumíme to, stydíme se za to. To je velmi špatně.

Už mně nebaví být pořád naštvaná na celý svět, že nemám tohle a tamto a ten druhý to má a dělá méně jak já a je takový či onaký a já taková a maková. Tudy cesta nevede. Musím se mít ráda za to jaká jsem a čím jsem, ukázat sama sobě i ostatním co ve mě je a milovat ostatní takový jaký jsou. Ukázat jim jejich chybu, ale nepomlouvat je za rohem, neříkat lži a neubližovat.

Jedině láskou a vírou v dobro v životě něco dokážeme. Né nadarmo se říká, že s poctivostí nejdál dojdeš.
Zdroj: http://vira.pise.cz/

Zdroj: http://vira.pise.cz/