d svého vzniku se ţivot na Zemi řídí všemocnými zákony přírody. Podle nich vše vzniká, rozvíjí se i zaniká. Ţivé organismy se řídí pudy a geneticky zděděnými podněty. Zvířata se umějí vyhnout jedovatým rostlinám, a kdyţ jsou nemocná, umějí uţívat některé rostliny a minerály. Podobně se v souladu s přírodou vyvíjel i člověk, který svojí rozumovou činností dokázal tento proces samoléčení rozvíjet, objevovat nové léčivé rostliny, odevzdávat zkušenosti svým druhům, ale hlavně dalším generacím. Vţdy se našli jedinci, kteří to ovládali lépe, a tak, ještě dávno před vznikem písma, se ze samoléčitelů stávali první lékaři. Svazky léčivých rostlin našli paleontologové mezi zkamenělými zbytky našich neandrtálských předků.
Písemná „paměť― lidstva sahá do starého Egypta, odkud pochází první doklad o pouţití rostliny jako léčivého prostředku, datovaný do necelých tří tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období se vynořuje z hlubin starověku první „zázračný lékař― Imhotep. Jak plynul čas, přibývalo údajů o dalších významných lékařích. Zakladateli staročínské medicíny jsou dva soupeřící císaři – „ţlutý― Chuang II. a „červený― Sen nung, kteří uţ v 27. století před n. 1. sbírali léčivé rostliny a léčili bylinkovými čaji. Bylinkářstvím se v 10. století před n, l. zabýval i slavný ţidovský král Šalamoun, jehoţ herbář obsahoval prý aţ tři tisíce rostlin. Ve starém Řecku působil ve 12. století před n. 1. „bůh lékařství― Asklepios. Své pacienty léčil komplexní metodou, podobnou dnešním koupelím. Po něm přišel „otec lékařství― Hippokrates (460-370 před n. 1.). Jeho zásada, ţe neléčí lékař, ale příroda, platí dodnes. Zakladatelem staroindické medicíny byli v 6.-8. století před n. 1. lékaři Šašruta a Čaraka. Od nich pocházejí první údaje o chirurgii, ale i potřebě správné výţivy, kdyţ tvrdili, ţe pro nemocného je velmi důleţité, co a jak jí. Lékařskou vědu starého Říma reprezentuje lékař řeckého původu Dioscurides, který kolem roku 60, uţ našeho letopočtu, vydal první knihu o léčivých rostlinách s popisem přibliţně šesti set rostlin. Po něm následoval Galenos (129-200), který kromě geniálních chirurgických výkonů léčil i bylinkami.
Sloţité směsi z mnoha léčivých rostlin se po něm dodnes nazývají galenika.
V raném středověku se lékařství přestěhovalo do klášterů, kde setrvalo prakticky aţ do konce tohoto období. Prvními takovými lékaři byli v 3. století Kozma a Damián, po nich Benedikt z Monte Casina, zakladatelé tzv. klášterní medicíny. Její významnou představitelkou byla abatyše Hildegarda z Bingenu (1098-1179), jejíţ obsáhlý herbář tvořil základní lékařskou literaturu budoucích staletí. Středověkou medicínu si nemůţeme představit bez díla Kánon lékařství z 11. století od arabského lékaře Avicenna, který později ovlivnil i evropské lékaře. Na jeho učení
Page 9 of 158
reagoval Paracelsus (1493-1541), autor učení o tzv, signatuře, coţ znamená, ţe rostliny uţ svojí barvou, tvarem a podobností s jednotlivými lidskými orgány naznačují své léčebné uplatnění. Tedy ořech, podobný mozku, léčí mozek, ţluté rostliny ţlučník a-pod. Nejvýznamnějším dílem středověku se však stal v roce 1557 kniţně vydaný herbář Petra Ondřeje Matthioliho.
Éra novověku přinesla další významné léčitele. Na Slovensku k nim patří mnich fráter Cyprián, který působil v Červeném klášteře u Dunajce a kněz Juraj Fándly, autor první slovenské knihy o bylinkách, která vyšla pod názvem Zelinkář v roce 1793. Jejich následovníky byli další významní bylinkáři, ale i vědci a publicisté zabývající se léčivými rostlinami. Z jejich velkého počtu si připomeňme české lidové bylinkáře Karla a Váňu, legendárního léčitele Jana Mikoláška, fytoterapeuty-publicisty Josefa A. Zentricha a Ing. Jiřího Janču. Z Francie jsou u nás známí bylinkáři Maurice Messéqué a Leclerc, z Německa propagátor vodních kúr Sebastián Kneipp, MUDr. R. F. Weiss, Franziska von Au, Barbara a Petr Tehissovi. Z Rakouska je to populární lidová bylinkářka Maria Tre-benová. Na Slovensku se léčivým rostlinám věnoval světoznámý pěstovatel Jozef Angelli, propagovala je autorka bylinkových atlasů
Eudmila Thurzovi Současnost reprezentují farmakognoz a autor Příručního atlasu léčivých rostlin a lesních plodů, naší nejrozsáhlejší publikace o léčivých rostlinách, dr. Jaroslav Kresánek, fytoterapeut MUDr. Karol Mika, Eva Mošovská, dr. Ferdinand Gašpierik a mnozí další.
S rozvojem vědy v 19. a 20. století se oficiální medicína a bylinkářství čím dál tím více rozcházejí, i kdyţ nové chemicky vyrobené syntetické léky vznikají na základě rozborů osvědčených rostlinných léků. Lékařská věda jde mílovými kroky dopředu a bylinky se dostávají na okraj zájmu. V druhé polovině 20. století a na přelomu milénia však nastává renesance bylinek, jako reakce na negativní vlivy nadměrného uţívání syntetických léků. Staré, staletími ověřené recepty a bylinky o-pět nacházejí uplatnění. Uţ ne jako hlavní léky, ale jako zdraví podporující výţivové doplňky, preventivní prostředky, na podpůrnou léčbu, ale i na domácí léčení trávicích, chřipkových a dalších kaţdodenních onemocnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat